Století ospravedlněných zločinů,

století těch nejodpornějších počinů,

jakých bylo lidstvo schopno učinit samo na sobě,

v hrůze, v chmurné době.

Lidé za ostnatým drátem

stojí za slabých nohách pokrytých blátem,

ve svých duších zlomených si ponechali jen ty zamlžené sny,

o nichž sní vždy, když nadejdou jejich poslední dny.

Z komínů stoupá nasládlý hnilobný pach mrtvých těl,

proč na této hrůze někdo lpěl?

Proč jen tohle utrpení,

v němž ani kapka soucitu není?

Nacističtí vrazi

na své vítězství sází,

zaslepeni touhou po jiném světě,

zaslepeni nenávistí v každé jejich větě.

Matky křičí, děti blednou,

muži skrývají strach, ale prsty ani nehnou,

život náhle dostává nový rozměr,

mezi smrtí a zoufalstvím již není žádný poměr.

Pro oběti již není šance přežít,

zejména když začalo sněžit.

Krutá zima zvěstuje všem konec,

v hloubi své duše již každý slyší svůj pohřební zvonec.

Na smrt čekají v agónii,

jsou smířeni, jsou v harmonii.

život z těl uniká,

naděje, jež pozvolna utíká.

Ale pro některé se dostává záchrany,

a proto nemusí mít zábrany

projevovat radost z přežití,

radost, za níž se nikdo neštítí.

Vyšli z vyšinutého pekla

bez naděje, která se jich už stejně zřekla.

Vyšli zněj, aby znovu začali,

a novou naději tak počali.